Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

Jestli se zajímáte o dlouho zapovězené české autory (Jan Čep, František Křelina, Jan Zahradníček), jsou texty Josefa Knapa určeny právě vám.
 
Pocházel z deseti sourozenců. Světlo světa spatřil 28. 7. 1900 v Podůlší u Jičína. (O třicet let později se tam narodí veřejnosti mnohem známější herec Josef Vinklář.) Předpoklad, že jako nejstarší syn převezme rodinné hospodářství, nenaplnil. Po gymnáziu studoval moderní literaturu na FF pražské Univerzity Karlovy a na Komenského univerzitě v Bratislavě. Přes čtvrt století byl zaměstnán v Divadelním oddělení Národního muzea. Současně pracoval v Topičově nakladatelství a v různých redakcích. Za první republiky hodně cestoval. Zamiloval si zejména severské státy. Jejich písemnictvím (Knut Hamsun) byl ovlivněn celý život, uváděl ho do českého povědomí. Po juvenilních pokusech začal přispívat do časopisů (Brázda, Cesta, Host, Lidové noviny, Pramen). Poprvé se výrazně prosadil ceněným románem Réva na zdi. Už tady nalezl své téma – venkov, selský život, sepětí člověka s přírodou. Stal se jedním z nejvýraznějších představitelů českého ruralismu. Pravidelně vydával nové tituly (Muži a hory, Cizinec, Puszta, Věno, povídkové sbírky Zaváté šlépěje, Polní kytice).
 
Slibnou literární kariéru přerušuje válka. Josef Knap je totálně nasazen. Po osvobození se kvůli neskrývanému křesťanskému smýšlení stává nepohodlným. V exemplárním procesu s katolickými intelektuály (1952) dostává jedenáctiletý trest. Po třech letech je kvůli onemocnění rakovinou podmínečně propuštěn. Na úplnou rehabilitaci čeká až do roku 1967. Živí se jako stavební dělník, nakonec se uchytí coby externista v Památníku národního písemnictví. Publikuje převážně práce o divadelních osobnostech (Zöllnerové: Dějiny divadelního rodu, Umělcové na pouti, Čtyři herečky). Za ideologického uvolnění mu vycházejí romány Dokud vane vítr a Vzdálená země. Povídková sbírka k jeho sedmdesátinám Čas kopřiv však je už částečně zabavena…
 
To už je Josef Knap deset let v důchodu. Píše „do šuplíku“. Umírá 13. 12. 1973 v Praze, pohřben je však v Železnici u Jičína. Čestný, věřící spisovatel naplnil své krédo: „Venkov je součástí mé bytosti." Dlouho po jeho smrti se objevuje (nepočítáme-li samizdat) zajímavá vzpomínková kniha nazvaná Bez poslední kapitoly. 
 
VE SPOLUPRÁCI SE STUDIJNÍ A VĚDECKOU KNIHOVNOU V HRADCI KRÁLOVÉ