Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

Najdete v něm klasické komedie i velká dramata, milostné příběhy i inscenace, které se dotýkají české státnosti v tomto jubilejním osmičkovém roce. Věřím, že vám tato volba udělá radost, že si zde každý z vás najde titul svého srdce, že opět potěšíme diváky stávající a přilákáme návštěvníky nové a že si společně s námi užijete mnoho příjemných chvil.
Vaše Jana Slouková, umělecká šéfová Klicperova divadla.
 
„Bouralo se vesele, to Rakousko zpuchřelé.“

Marie Nováková, Zuzana Burianová
REPUBLIKA KRÁLOVÉ
Režie: Zuzana Burianová

„Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou; ten, kdo do pout jímá otroky, sám jest otrokem!“

Hlad, ztráta stovek mužů, španělská chřipka a nenávist k monarchii. Rok 1918 v Hradci Králové. A pak to přijde! Desítky tisíc demonstrantů. Protestují dělníci, Sokolové, studenti, ochotníci i samotní členové městské správy. Bojují proti hladu, za samostatnost a za demokracii. Rakouská orlice je stržena a vhozena do Labe. Telefony řinčí. Tomáš Garrigue Masaryk se okamžitě stává čestným občanem města. Kdo byl oddaný monarchii, je okamžitě propuštěn. Lid si žádá sadistického plukovníka Weisse do svých rukou. Manželka velitele posádky si chce na cestu vzít několik živých prasat. Maďarský pluk odmítá složit zbraně a vyhlašuje v centru Hradce nedotknutelné maďarské území. Na nádraží přespávají stovky vyhladovělých vojáků. 1. listopadu 1918 je v katedrále Svatého Ducha sloužena mše, biskup Josef Doubrava žehná novým státoprávním změnám a vyzývá občany k poslušnosti a oddanosti novému státu. Emoce se uklidňují, a tak se z Hradce Králové stává salón republiky.

Vzpomínky pamětníků, autentická dobová prohlášení, novinové články, písně, vtipy a básně zprostřed zázraku zrození Československa v našem Hradci Králové uslyšíte a uvidíte o sto let později v nové inscenaci Klicperova divadla.

 „To je ta panenka krásná, hezká, / kterou nám závidí svět. / To je ta panenka naše česká, / barevná jak polní květ. / Nezdá se býti tak veliká, / leccos se ve světě o ní říká, / to je ta panenka hezká, česká- / princezna Republika.“
 
Premiéra 20. října 2018 ve Studiu Beseda.
 

„Proč se tedy všichni trápíme, když by všecko mohlo být tak pěkné?“

Lev Nikolajevič Tolstoj
ANNA KARENINA
Režie: Jan Holec

„Je to zvláštní, hrozný osud, že jsou oba Alexejové, viďte!“

Anna Karenina jako základní dílo světové literatury. Anna Karenina jako příběh velké lásky. Anna Karenina jako oběť povinnosti. Anna Karenina jako ničitel jiných i sebe. Anna Karenina jako pozvánka mezi petrohradskou smetánku. Anna Karenina jako hledání životního štěstí a pravdy. Anna Karenina jako vdaná žena z vyšší společnosti, která se ztratila sama sobě.

Román Lva Nikolajeviče Tolstého začal vycházet na pokračování v roce 1873. V monumentálním díle dokázal autor na pozadí proměnlivé doby průmyslové revoluce v carském Rusku z mnoha úhlů pojmout téma proměnlivosti člověka, touhy po správném životě a hledání mravního zákona a odpovědnosti, touhy po lásce, svobodě a vášni, touhy po nalezení hranic i po jejich překročení. Hlavní hrdinka, žijící v lehce unaveném manželství s vysokým státním úředníkem, se na nádraží náhodou seznamuje s hrabětem Vronským, ambiciózním mladíkem, který do jejího života přinese vzrušení, vášeň, svobodu i zkázu. Jaký je rozdíl mezi nevěrou ženy a muže? Je Anna politováníhodná, nebo provinilá? Zajdeme si spolu na nádraží? Nebo na dostihy? Vronský a jeho kůň, kterému ani neví jak, zlomil vaz…

„Ne, říkejte si, co chcete, špatná žena. Co to bylo za zhoubné vášně! Pořád chtěla dokázat něco zvláštního. A taky dokázala. Zničila sebe a dva skvělé lidi – svého muže a mého nešťastného syna!“   

Premiéra 27. října 2018 na hlavní scéně.
 

„Ty si život nevezmeš, ale tohodle furianta taky ne.“

Ladislav Stroupežnický
NAŠI FURIANTI
Režie: Petr Štindl

„Furianti – všichni jste furianti – výrostkové, muži, děvčata, ženský – samej furiant!!!“

Rodinné stříbro české dramatiky? Jeden ze symbolů české národní identity? Realistické drama? Klasická česká veselohra? Nebo spíše sarkastická, břitká hra o tom, jak malé okresní ambice, půtky a žárlivosti mohou vinou lidské tvrdohlavosti, sebestřednosti, slepoty a blbosti přerůst v iracionální nenávist, nevděk, zneužití a nepochopení? V roce 1887 označil Ladislav Stroupežnický svou hru jako „komedii ze současnosti.“ A tohle označení zůstává platné i v roce 2018.

V zápase o místo ponocného, který je ve skutečnosti zápasem o pravdu a o čest, má hlavní slovo místní vesnické zastupitelstvo, které drží pohromadě jen silou vůle a tvoří jej galerie směšných figurek vejtahů, gamblerů a pytláků, kteří si při svých omezených obzorech hlídají jen ten svůj maličký dvoreček a bez rozvahy rozhodují o lidských osudech. A mít větší pozemky je důležitější než pravda a láska, která je v žabomyších sporech nejvíc bita. Voják Bláha, krejčí Fiala, starosta Dubský, radní Bušek, švec Habršperk, galerie otců, žen a dětí, všichni ti tvrdohlaví paličáci a zamilovaní mladí, všechny hádky, spory a dohady v té naší malé obci. Jsme ještě na vesnici 19. století? Anebo tady a teď? Kdo si honí triko v Honicích? A kdo tedy bude platit ten punč?

„Učenej – učenej. Ale co je mu to platný? Mezi učeným a vzdělaným člověkem máš – rozumíš – tenhle rozdíl: učenej člověk to má všecko z kněh a z mapy, ale my, my tam všude byli a všecko jsme to viděli.“
 
Premiéra 22. prosince 2018 na hlavní scéně.
 

„Mé milé peníze! Mé chudinky penízky!“

Moliére
LAKOMEC
Režie: Michal Hába

„A já – já půjdu za svou milovanou pokladničkou!“

Povedená rodinka v legendární francouzské komedii. Harpagon, lichvář chorobně závislý na mamonu, je schopen vydělat všelijakými praktikami hodně peněz a tyto peníze chránit jako oko v hlavě proti celému světu. Jeho děti, které nic neumějí, zase nehodlají hnout prstem, ale chtějí si užívat všech atrakcí života, a proto se jim otcovy peníze náramně hodí. A pokud jde o peníze, musí jít láska, rodina a úcta stranou. Pokud jde o peníze, všichni bezostyšně lžou, podvádějí, ubližují a kradou. Pokud jde o peníze, jde víc než o život. A pokud jde o peníze, je o zábavu postaráno. Kdo si přivlastnil proti vůli majitele legendární kasičku? Harpagonova dcera Eliška, syn Kleantes, servilní správce Valér, mazaný sluha Štika, chudá Mariana, hubatá Frosina, kočí Jakub nebo snad starý Anselm? Kam zmizely penízky, ty chudinky penízky? Rozbušku nejznámější Moliérovy komedie tvoří dva generační postoje, starý, despotický, konzervativní, proti mladému, bezohlednému a nezodpovědnému. Maniakální touha po penězích a podvod jako legitimní řešení problému byly aktuálním tématem už v roce 1668, pojďme se tomu společně s největším francouzským dramatikem vysmát i dnes!

„Oloupili mě o vás, vy moji hodní přátelé, a já, připraven o vás, já jsem s vámi pozbyl své jediné podpory, své útěchy, své radosti. Jsem hotov a nemám na tomto světě již co pohledávat. Bez vás nemohu žít. Je se mnou amen, jsem u konce svých sil, umírám, jsem mrtev, jsem pohřben!“
 
Premiéra 9. března 2019 na hlavní scéně.
 

„Ty mě nechceš milovat? Ale to nejde! Mě nemilovat, to nejde!“

Tankred Dorst
FERNANDO KRAPP MI NAPSAL DOPIS
Režie: Jan Holec

 „Jsi krásná jako boží pomyšlení, ano, jsi krásná, ale hlavou se ti honí tak podivné myšlenky, že tonu v úzkostech.“

Hra o lásce, nebo hra o manipulaci? Příběh o potřebě vlastnit, nebo příběh o touze být milován? Německý dramatik Tankred Dorst napsal svého Fernando Krappa v roce 1992 a inspiroval se přitom povídkou španělského spisovatele Miguela de Unamuna Celý muž, která vznikla už ve dvacátých letech dvacátého století. Kdo je Fernando Krapp? Muž stejně uhrančivý, jako nesnesitelný, muž s tajemnou minulostí a obrovským majetkem, muž silný, majetnický, krutý i milující. Muž, o němž je všeobecně známo, že dosáhne všeho, čeho si zamane. Tak to o sobě alespoň říká. Ale je tu ještě Julie. Krásná, navenek křehká, vnitřně silná, a především nenapravitelně romantická dcera zadluženého otce. Má se stát odměnou za Krappovu finanční výpomoc. Jenže Fernandovi nestačí vlastnit, Fernando chce víc, chce lásku bezpodmínečnou. A také ji dokáže získat. Protipólem tvrdého manipulativního Krappa je potom rozbolavěný a citlivý hrabě Bordavela. Poetický snílek, který ale s Julií manipuluje možná úplně stejně. Nebo ji stejně miluje? Jak ven ze života, který se stává peklem? A jak nemilovat bezcitné lidi, kteří si bolestí bližních zahřívají svá ledová srdce? Drama s podtitulem Pokus o pravdu…

„Drahá slečno, bylo mi řečeno, že jste nejkrásnější žena ve městě, kde jsem se nedávno usadil. Prohlédl jsem si Vás, když jste se procházela se svým otcem v parku. Je to pravda. Jste nejkrásnější. Ožením se s Vámi. Fernando Krapp.“

Premiéra 23. března 2019 ve Studiu Beseda.
 

„Nech přes noc otevřené dveře… člověk má pocit, jako by spal v zahradě…“

Erich Maria Remarque
TŘI KAMARÁDI
Režie: Petr Štindl

„Pojď, napij se se mnou na naivnost, hloupost a na to, co k tomu patří – na lásku, víru v budoucnost, sny o štěstí – na nádhernou hloupost a na ztracený ráj…“

Robby, Otto a Gottfried. Kamarádi na život a na smrt. Kamarádi ze zákopů první světové války. Tři kamarádi. Kamarádství je taky to jediné dobré, co jim válka přinesla, jenže ani po návratu z ní nepřicházejí lehké časy. Demobilizovaní vojáci nemají ve vyhladovělém Německu dvacátých let jednoduchý život, a tak si kromě každodenní těžké práce ve společné autodílně musejí přivydělávat všichni tři prodejem opravených automobilů a závoděním. V den svých třicátých narozenin potkává jeden z nich, Robby, osudovou dívku Patricii Hollmannovou, do které se hluboce zamiluje a právě láska, obyčejná, silná a ohrožená nepřízní osudu je to, pro co v bezvýchodnosti rozvráceného poraženého Německa stojí za to žít. Společný sen o lepším životě v nejisté a pulzující době, touha žít konečně naplno tady a teď a řítit se jen tak směrem k budoucnosti v opraveném cadillacu, touha chytit vítr, snaha zapomenout na prožité hrůzy v blahé nevědomosti toho, co chystají dějiny, to jsou jen některá témata, která oslovují už několikátou generaci čtenářů a románu známého německého prozaika Ericha Maria Remarqua z roku 1936 tak zajistila nesmrtelnou popularitu.

„Nejsem na tom špatně – ale přece jen je lepší o tom nepřemýšlet. Zvlášť když je člověk sám. A hlavně večer ne. To se ještě občas vynoří něco z minulosti a strnule se to na člověka dívá mrtvýma očima. Ale na to je tu kořalka.“    
 
Premiéra 18. května 2019 na hlavní scéně
 
 
„Poslouchaj, Kramář, tahle hrůza papíru, to má být ta jejich závěrečná řeč?“

Ladislav Smoljak
MALÝ ŘÍJEN
Režie: Šimon Caban

„Je trochu rozdíl, pane Lenine, rozhodne-li se Kristus, že bude za spásu lidstva trpět sám, nebo když vy rozhodnete za lidstvo o spáse, za kterou nebudete trpět vy, ale lidstvo samo.“

Mystifikační komedii, ve které autor nezapřel svou inspiraci tvorbou Járy Cimrmana, napsal Ladislav Smoljak v roce 1999 pro Divadlo Na zábradlí, kde ji také úspěšně uvedl ve své režii. Mohli se potkat Karel Kramář, Alois Rašín, Vladimír Iljič Lenin, Naděžda Krupská, Mata Hari a Václav Babinský? Odpověď zní: ano. Ve hře Malý říjen rozhodně, a to za první světové války v jedné rakouské cele. Právě zde se během několika dní totiž zrodí největší politické události první poloviny 20. století. Právě zde se setkají tvůrci československé demokracie s tvůrci sovětské totality, stejně jako malý český masový vrah se světoznámou špionkou, která veškeré přísně tajné informace získává i předává zejména náhodou. Právě zde budou totalitáři usilovat demokratům o život a naopak a právě zde se do toho všeho zamíchá bratr Slovák. Dozorce Steinbach si servítky nebere, novinky z odpadové roury, zvané „latrínhlášky“, zpravují o bitvě u Verdunu a na amnestie se čeká stejně urputně jako na zrod totalit i demokracií. Reálná fakta a historické výroky, předkládané na pozadí fiktivní výchozí situace, potěší nejen všechny ctitele humoru nesmrtelného českého génia.

„Prepáčte, pán doktor, no nehovorte s takým dešpektom o slovenskej kultúre. Ta má hlboké korene. Veď na Slovensku bolo už arcibiskúpstvo, keď v Prahe eště behali vlci.“

Premiéra 1. června 2019 na hlavní scéně.