Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

Řekli bychom, že život vysokoškolského profesora latiny plyne poklidně v přítmí poslucháren či při soustředěné práci doma u psacího stolu. Ale v Československu ve dvacátém století tomu bylo i jinak. Hradečák Bohumil Ryba přišel na svět 8. listopadu 1900 do učitelské rodiny - tatínek byl ředitelem měšťanky. Bohumil po obecné škole navštěvoval gymnázium, kde s vyznamenáním složil zkoušku dospělosti r. 1919. Nadaný žák nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Zajímala ho zejména latina a řečtina. Na základě stipendia si rozšiřoval znalosti také ve Francii a v Německu. Habilitován byl 31. ledna 1929, 1. března 1929 se stal soukromým docentem klasické filologie na FF UK. Devět let působil na brněnských a pražských středních školách. Mezitím se oženil, ze svazku vzešla dvojčata Alena a Olen. 

Od roku 1934 jako mimořádný (později řádný) profesor Filozofické fakulty pořádal pro zájemce kurzy středověké latiny. Zapojil se do práce v časopise Listy filologické i v redakci Ottova slovníku naučného nové doby. V sedmatřicátém byl zvolen starostou Jednoty českých filologů, o rok později mimořádným členem České akademie věd a umění a Královské české společnosti nauk. Jenže s příchodem druhé světové války došlo k uzavření českých vysokých škol. Bohumil Ryba osvědčil notnou dávku odvahy, když odmítl nabídku říšského protektora Konstantina von Neuratha k přednáškám na pražské německé univerzitě. Věnoval se raději vědeckému zkoumání korespondence Mistra Jana Husa a Jana Amose Komenského, překladům (O státě českém) a vlastnímu zdokonalování v cizích jazycích. 

Po osvobození nastoupil Bohumil Ryba opět jako vyučující na Filozofickou fakultu. Získal titul řádný univerzitní profesor pro obor klasická filologie, přijali ho do Královské české společnosti nauk a České akademie věd a umění. V nově založené Československé akademii věd byl sice vedoucím Kabinetu filologické dokumentace, ale jen pár měsíců. Rybovy výhrady k sovětskému modelu evidentně přispěly k jeho zatčení (1953). Latiník není kopiník, aby se mohl bránit. Následujícího roku dostal kvůli velezradě a vyzvědačství devatenáct let. Amnestie (1960) mu z vězení sice pomohla, ale komunisté ho šikanovali dále. Spolupracovat s ČSAV a Památníkem národního písemnictví mohl jen externě, jeho příspěvky byly zveřejňovány anonymně. Teprve roku 1967 se stal předsedou Komise pro soupis cizojazyčných bohemik z let 1501 – 1800, kteroužto funkci vykonával až do smrti. Byl kooptován do Výboru Společnosti Národního muzea. Stálé zaměstnání získal však až v Komisi pro studium a soupis rukopisů ČSAV. Zde se zabýval zejména soupisy rukopisů církevních knihoven.   

Zásadní význam pro českou vzdělanost mají Rybovy práce v oblasti klasické antické literatury (Ukázky z římských epistolografů, Výbor z listů Luciliovi od Senecy a několikrát s úspěchem vydané Životopisy dvanácti císařů). Neméně důležitou složkou jsou překlady českých latinsky píšících humanistů Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic, Karla Kolčavy a kritické edice písemností Mistra Jana Husa. Publikoval v mnoha českých (Athenaeum, Časopis Matice moravské, Lidové noviny, Naše řeč, Naše věda) a zahraničních periodikách. Plné rehabilitace roku 1991 se bohužel PhDr. Bohumil Ryba nedočkal. Zemřel 6. 2. 1980 v Černošicích.     

VE SPOLUPRÁCI SE STUDIJNÍ A VĚDECKOU KNIHOVNOU V HRADCI KRÁLOVÉ