Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

Karel Kazbunda, vynikající, leč dlouhá léta umlčovaný historik, se narodil v Jičíně 24. ledna 1888. Otec působil jako profesor na střední škole, Jaksi automaticky se předpokládalo, že Karel ho bude následovat, byť jeho dospívání bylo poněkud bouřlivé. Lákaly ho umělecké múzy – zajímal se o divadlo a operní zpěv. (Roku 1911 dokonce zvládl vídeňskou Operní školu.) Na gymnáziu ho přitahovala taky politika. Přesto r. 1910 absolvoval Filozofickou fakultu na univerzitě v Praze, obor dějepis a zeměpis. Jeho profesorem nebyl nikdo jiný než slavný Josef Pekař. Kazbundova disertační práce se jmenovala Zahraniční politika Rakousko-Uherska v předvečer francouzsko-pruské války.
 
Na frontě při světovém konfliktu 1914 byl raněn. C. a K. orgány ho poté převelely do Vídně, do ústředních archivů, což znamenalo dar z nebes. Kromě nevšední pilnosti uplatňoval tzv. pozitivistickou historiografii, tedy za základ si vzal systematickou práci s dostupnými prameny. Po vyhlášení Republiky československé zde řídil několik let tzv. spisovou a archivní rozluku s Rakouskem. Mezitím pilně publikoval, zejména v odborných periodikách, zejména v Českém časopise historickém. Knižně vydal například tituly Pouť Čechů do Moskvy r. 1867 a rakouská diplomacie, Archiv c. k. státní rady 1861 – 1868 a seznam poradních předmětů týkajících se zemí českých a Slovenska nebo České hnutí roku 1848.
 
Po návratu do vlasti se uplatnil ve funkci archiváře na několika ministerstvech. Své zkušenosti předával studentům rovněž jakodocent Filozofické fakulty UK a profesor Státní archivní školy. Jenže únorový převrat roku 1948 mu jako tisícům jiných změnil život naruby. Nezpochybnitelná suchá fakta komunistům nevoněla. Karla Kazbundu poslali do výslužby. Znovu se objevil v rodném Jičíně. I když obětavě pomáhal vznikajícímu muzeu, musel odrážet nevybíravé pokusy o vyvlastnění vlastního domu. Krátká možnost publikování se mu naskytla při uvolnění v 60. letech. Tehdy také dostal Zlatou plaketu Františka Palackého (1968). Ani za normalizace nezatrpkl a pracoval aspoň „do šuplíku“. Až po listopadovém převratu 1989 nastal konečně čas rehabilitace. Archiv Národního muzea zprostředkoval vydání kompletní podoby grandiózní Stolice dějin na pražské univerzitě. Nejen odbornou veřejnost zaujala kniha Sabina. Neuzavřený případ policejního konfidenta, rozsáhlá monografie Karel Havlíček Borovský a paměti Mé archivní poslání ve Vídni 1919 - 1923.   
 
Karel Kazbunda zemřel v Jičíně 7. června 1982 v požehnaném věku 94 let. Odpočívá v rodinné hrobce na místním hřbitově.
 
 
VE SPOLUPRÁCI SE STUDIJNÍ A VĚDECKOU KNIHOVNOU V HRADCI KRÁLOVÉ