Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

Hradec Králové – Organizace SKOK do života, o.p.s. dlouhodobě podporuje život lidí s handicapem v jejich komunitě. „Je jasné, že toto chceme pro všechny lidi, pro které je to smysluplné“, říká ředitelka organizace. Protože proces transformace vnímáme jako dlouhodobý, na 15 - 20 let, chceme na názorných příkladech ukázat, co lze změnit hned.
Kampaň osobně představíme 24.1.2023 paní místopředsedkyni Výboru pro sociální politiku, poslankyni Mgr. Martině Ochodnické. Následně dalším politickým představitelům, odborné i laické veřejnosti.
SKOK do života, o.p.s. chce kampaní „Pár útržků k normálnosti“ navázat na Noc důstojnosti a události tomu předcházející. Osud paní Doroty u nás rozpoutal řadu diskusí. A to mezi pracovníky i klienty, kteří ve velkých pobytových zařízeních (léčebny, dětské domovy, ústavy, DOZP) žili či pracovali a těmi, kteří ne.„Naše kamarádka Bety (žije v našem chráněném bydlení) toho v ústavu mnoho zažila a neváhá o svých zážitcích mluvit. A my se k ní chceme přidat,“ vysvětluje důvody vzniku kampaně ředitelka SKOKU do života, o.p.s. Kateřina Drábková Bíbusová. „Chceme, aby lidi mohli žít důstojně, aby byly respektovány jejich základní lidské potřeby, aby měli možnost pracovat a bydlet tam, kde to mají rádi.“
Ve SKOKu do života, o.p.s. od počátku řešíme to, co každý, kdo k nám přichází, potřebuje TADY A TEĎ. „Tato naše kampaň je vyjádřením podpory deinstitucionalizaci, která je cestou od života v ústavech k normálnímu životu,“ upozorňuje ředitelka.
„Společně s našimi klienty chceme srozumitelně a lidsky popsat věci a situace, které je potřeba ve velkých pobytových službách začít měnit HNED! Naším prvním příkladem je potřeba toaletního papíru na všech toaletách, v dosahu od záchodové mísy. Potřeba zavřít si, případně zamknout dveře pro trochu soukromí“, říká Kateřina Drábková Bíbusová.
Články týkající se kampaně PÁR ÚTRŽKŮ K NORMÁLNOSTI: 
Pár útržků k normálnosti
Jaké to bylo v ústavu?
A zruší někdo z nich velké ústavy?
Zkušenosti a postřehy našich kolegů s hendikepem
 
Gabriela
Přišla jsem do Skoku rovnou ze školy. Nejdříve jsem trénovala nákupy, spaní, na práci. Pak jsem šla do práce. Teď se mi bydlí dobře. Odpojila jsem se od rodičů, jsme od nich samostatná. Bydlím na náměstí v pronajatém bytě s přítelem. Moje kamarádka Verča, moc nemluví, má těžší postižení. Známe se dlouho, chodily jsme spolu do školy. Teď už se vidíme jen jednou za rok, na dovolené s rodiči v Chorvatsku. Jinak je v ústavu, neměla jinou možnost. Snad je jí tam dobře.
 
Jan
Dřív jsem bydlel v Hajnici, v ústavu na vesnici. Babička bydlela daleko, cesta k ní trvala dlouho. Teď bydlím v Hradci. Za babičkou umím dojet sám. To je pro mě důležité.
 
Alžběta
22 let jsem žila v ústavu pro tělesně postižené. Tam se mi nelíbilo, protože se k některým klientům nechovali tak, jak měli. Bylo mi jich líto. Nejtěžší tam pro mě bylo to, že to vůbec nebylo jako doma. Na jídlo jsme museli chodit v čas a do jídelny. Když jsem měla na něco chuť, musela jsem jít poprosit sestru a ta mě řekla, že si to mám koupit, nebo mi dala pečivo, co zbylo. Sama jsem si ho vzít nemohla. Do kuchyně jsme nesměli. Bylo by dobré, kdyby v ústavech podporovali klienty i v tom, co jim nejde. Pořád jsme slyšeli, že kdybychom se snažili, tak bychom se měli líp. Kdybychom víc cvičili, tak bychom na tom takhle nebyli.
 
Jaroslav
Měli jsme zamčené ledničky a sklady. Na baráku nás bylo 10 lidí, na pokoji po dvou. Já jsem se staral o svého spolubydlícího. Hodně mě omezovali ve vztahu s mou přítelkyní, dnes s manželkou. Myslím si, že by všichni lidi, co mají ruce a nohy, měli Hajnice opustit. Řada lidí jako já, pořád žije v Hajnici. Třeba můj kamarád, který je schopný, je tam jen proto, že má záchvaty. Proč jim nedát možnost, aby nám vytřeli zrak. To je strašný.
 
Karolína
Byla jsem v Hajnicích, s námi lepšími si víc povídali, hráli hry, jeli jsme třeba na výlet. Moc jsme tam nepracovali, protože nebylo co, a kde. Kluci chodili ven uklízet. S Jardou jsme nemohli být spolu, měli jsme i zákaz. Jarda do práce nechodil. Když štípal dřevo, nedostával za to peníze. Já jsem pak do práce chodila, takže jsem peníze vydělávala, ale moc se jich ke mně nedostalo.
Velké budovy s pokoji, kde všichni sedí na chodbě a čekají, až někdo půjde okolo, to není dobré. Ani pro ležící. Klienti se nikdy nedostanou ven. Někdo je pořád v posteli nebo na vozíku. Nikdo si s nimi nepovídá. Pro ležící lidi je to hrozné. Můžou se třeba jen koukat z okna. Kdyby byli v bezbariérovým domku, asistenti by na ně měli víc času, ti schopnější by mohli něco trochu vařit nebo se jen na vaření dívat.
 

 
Jsme rádi, že teď můžeme:
-          Pracovat.
-          Můžeme říct, co chceme. Neslyšíme: „Drž hubu! Nemáš práva, vypadni!“.
-          Bydlet tam, kde je to doma, kde je člověku dobře. Máme každý svůj pokoj, kuchyň, obývák.
-          Můžeme vařit.
-          Bydlíme s lidmi, se kterými si rozumíme. Je tu míň lidí, je tu jídlo, co si člověk může kdykoliv vzít.
-          Dělat chyby.
 
 
 
Přidejte se k nám
SKOK do života, o.p.s.