Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

Budoucí sochař Vojtěch Adamec pocházel z moravského Hulína (*4. července 1933). Maminka byla napůl Francouzka (dědeček se tam oženil). Po ní zdědil talent k malování, stejně jako jeho bratři. V  dokumentu České televize uvádí, že dva roky v dětství míval somnambulní sny, což prý mu umožnilo uvědomit si, že surrealismus je uložen za skutečností. Ano, realita padesátých let fantastické představy zcela zastínila. Rodinu Adamcovu prohlásili za kulaky, přišli o dům i majetek. Vrcholem komunistické ubohosti pak byl dvacetiletý (!) zákaz vstupu do rodného městyse.
 
Vojtěch ještě stihl odmaturovat na kroměřížském reálném gymnáziu (1952), ale naděje na studium na vysoké škole se rovnala skoro nule. Vylepšit posudek mu pomohla „dobrovolná“ brigáda v betonárně v Ostravě a hlavně přímluva profesora Španiela, který se za mimořádný talent postavil. Pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou navštěvoval Vojtěch Adamec v letech 1952 – 1960. Pedagogové Wagner a Bauch mu ukázali cestu, Vincenc Makovský ho přizval k některým svým realizacím. Spolužáky mu byli Vladimír Preclík, Jaroslav Šerých nebo Olbram Zoubek. Lehký život ale rozhodně nevedl. O ateliéru si mohl jen nechat zdát. Pracoval u kamarádů, proto se moc jeho věcí z té doby nezachovalo. Majetek přenášel v kufru a podle vlastních slov přespával třeba na Wilsonově nádraží. Vzdělání hledal v publikacích v knihovnách, sháněl zejména informace o cizích autorech.
 
Po absolutoriu ho živilo sekání náhrobků, což mělo neblahý vliv na jeho zdraví. Oporou mu byla jako vždy manželka, akademická malířka Marie Adamcová. Klid na místech posledního odpočinku mu jinak jako věřícímu lahodil. Svobodu nacházel ve svém počínání, chránil se tak před banalitou. Svou činnost nazýval modlitbou či prosbou, jeho heslo znělo: „Při práci vyjdeš ze tmy do světla“. Volnější poměry „zlatých šedesátých“ umožnily mladému umělci uspořádat několik samostatných i kolektivních výstav. Dostal se i do Francie (1967). Konečně na vlastní oči viděl díla zbožňovaných mistrů Rodina, Zadkina, Branucissiho. Objevem se pro něj stala tvorba Henryho Moora. Ještě na počátku normalizace společně s bratrem, architektem Vítem, krášlili svými vizemi olomoucká sídliště (skulptura Vlna a pták). Kromě hanácké metropole (Příroda, Cesta vesmírem) uplatnil své sochy v Hostivaři, Lešné nebo v Žatci. Zkoušel různé materiály – od keramiky, dřeva, železa, kamene až po sádru nebo polystyrén.   
 
Po roce 1989 se stalo pro Vojtěcha Adamce osudovým setkání s Dominikem Dukou. Nejprve na jeho žádost zhotovil Madonu pro kapli v klášteře sv. Jiljí v Praze. Následovalo bronzové sousoší sv. Vojtěcha a Radima v Libici nad Cidlinou, pomník Jana Pavla II. na nádvoří jezuitské koleje v Hradci Králové a busty královen Elišky Rejčky a Alžběty Pomořanské v katedrále Svatého Ducha. Sochu vzkříšeného Krista najdete v sousoší Křížové cesty na Kuksu, bustu herce Hugo Haase ve foyer Národního divadla v Praze.S manželkou jsou mj. autory portrétů Bohumila Kubišty v Praskačce a V. K. Klicpery v Chlumci nad Cidlinou. Vojtěch Adamec starší rovněž předával zkušenosti na Střední průmyslové škole kamenosochařské v Hořicích. K pětasedmdesátinám vyšla publikace „papežova sochaře“ Vojtěch Adamec – Sochy / kresby. Dostal Řád sv. Cyrila a Metoděje, je zastoupen v českých a německých sbírkách.
 
„Být s pravdou zadobře.“ Dny Vojtěcha Adamce staršího se naplnily 28. března 2011 v Hradci Králové. Pohřební mši sloužil - arcibiskup Dominik Duka.
 
VE SPOLUPRÁCI SE STUDIJNÍ A VĚDECKOU KNIHOVNOU V HRADCI KRÁLOVÉ