Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

Kůň - přítel člověka. Tato nádherná zvířata učarovala Václavu Prokůpkovi od dětství. Budoucí spisovatel ho prožil  v krásném, ale tvrdém prostředí poblíž Jičína. Narodil se jako desátý potomek chudého chalupníka 11. července 1902 v Dolním Lochově. Obec, která má i v současnosti plus minus 50 obyvatel, toho kromě tvrdé práce mnoho nenabízela. Nadaný hoch však zvládl jičínskou i novopackou reálku, maturoval roku 1923. O dva roky později dokončil Vysoké učení technické v Praze. Lákala ho ale novinařina. Premiérovou štací mu byla tříletá anabáze v turnovské revui Sever a východ, na jejím založení se sám podílel. S celoživotními přáteli Knapem, Knobem či Křelinou obdivovali Šrámka, skandinávské, německé a ruské autory. Inspirovali je ke vzniku nového literárního směru. Ruralismus oslavoval tvrdý vesnický život, kult půdy, selství a (tehdy) neměnné morální hodnoty. Byť srovnání venkova s městem vyznívalo obvykle příliš jednostranně, ve 20. a 30. letech si našel širokou čtenářskou obec. Prokůpek nejdříve psal povídky. Po odchodu z časopisu se jeho jméno objevovalo nejčastěji v agrárním deníku Venkov.Když mu zemřela první žena, přestěhoval se z Prahy do Opavy, později do Brna. Působil v periodikách Svobodná republika a Svoboda. V letech 1942 – 1948 vedl brněnské Družstvo Moravského kola spisovatelů. Podporoval kolegy, kteří měli existenční potíže. Zasloužil se o vznik dětských knižnic Radovánky a Slunečnice.  
 
Jenže s komunistickým převratem v osmačtyřicátém začalo být zle. Václav Prokůpek měl z literárního povědomí zmizet. Nemohl publikovat, vyloučili ho ze Syndikátu českých spisovatelů. Živil se jako knihkupecký příručí. Roku 1951 ho zatkla StB. V brněnském procesu s tzv. Zelenou internacionálou byl s dalšími katolickými intelektuály (Knap, Zahradníček, Křelina, Kalista, Bedřich Fučík aj.) nařčen, že chtěli zvrátit politický systém. Soudci vynesli exemplární tresty. Václav Prokůpek dostal nejvyšší - dvaadvacet let. Z vězení vyšel jako jeden z posledních se zničeným zdravím až roku 1964. Rehabilitace dosáhl o tři roky později. Literárně se vrátil několika fejetony. Za husákovské "normalizace" ale už zase patřil na černou listinu.
 
Tucet svých zásadních prací publikoval mezi lety 1926 – 1943. Ovlivněn naturalismem K. J. Šlejhara zprvu zdůrazňoval i temné stránky vesnického života - nevěrníky, karbaníky, alkoholiky (Esa a Bůh). Brzy však našel svůj styl. Věrohodně zpodobnil nouzi, askezi а strádání sedláků z rodného podhůří Českého ráje. Přesto najdeme několik výjimek. Román Ztracená země se odehrává za první republiky na Hlučínsku. Titul Zakryto slzami, původně nazvaný Marie, líčí příběh ženy, která - jako jeho manželka - umírá na tuberkulózu. Mladší děti si oblíbily autorovy vzpomínky Naše hříbátka. Dodnes spontánní zůstává odezva na knížku Baba. Jedna čtenářka nedávno napsala: „Krásná, i když moc smutná knížka.... doporučuji jako očistnou terapii, asi půlku propláčete, a pak Vám bude líp."
Potvrzuje tím spisovatelovo vyznání: „Psal jsem o Vás, koníčci moji, jako o lidech, vždyť vaše osudy jsou jim tolik podobné.“
  
Václav Prokůpek zemřel 22. 5. 1974 v Brně. Věčný sen ale sní v rodinném hrobě v Železnici u Jičína.
 
VE SPOLUPRÁCI SE STUDIJNÍ A VĚDECKOU KNIHOVNOU V HRADCI KRÁLOVÉ